Začátky jsou nejhorší

První dva měsíce, kdy jsme se znakováním začali, byly opravdu náročné. Znakujete totiž jen Vy (případně tatínek), ale dítko nic. Nicméně vyzbrojeni trpělivostí, jsme se do toho pustili. Poctivě jsem začala Tomáškovi ukazovat několik málo znaků a postupně jsem přidávala. Ze začátku jsem se trochu styděla znakovat na veřejnosti, ale pak už mi to ani nepřišlo.

Okolí se na mě ale dívalo všelijak. Stejně jako když jsem Tomáška nosila v šátku. Vždycky se jednou za čas našel někdo, kdo mě nařknul, že dítě určitě dusím a křivím mu páteř...... Tak i znakování na někoho působilo jako „něco, čím toho bezbranného tvorečka strašně zatěžuji“ nebo „jako zase nějaký módní výstřelek“ apod. Je pravda, že dítě, na které usilovně znakujete a ono na Vás jen civí, mnoho důvěry nebudí...

Naštěstí jsem ale potkala i maminky, které moje znakování zaujalo nebo už o něm něco slyšely, a pěkně jsme si popovídaly a postěžovaly. Náš Tomášek se totiž během těchto dvou měsíců naučil sedět, povídal „mamama“ a dokonce začal dělat PÁPÁ a tleskat, ačkoli ho to nikdo neučil. Ale znak ani jeden! Tak jsem si říkala, jestli něco nedělám špatně, ale byla jsem ujišťena, že ne a že to chce jen čas.

A byla to pravda. Po dvou měsících plných očekávání Tomášek ukázal první znak a zanedlouho další tři. Byla jsem hrdá a s novou energií jsem se vrhla na další znaky.

Najednou ale další měsíc nic. „Co se děje?“ nechápala jsem. Tomášek však měl nyní potřebu naučit se chodit a veškeré úsilí věnoval tomu, jak mi utéct. Když už chodil docela obstojně, začal si zase všímat znaků. Pak už to šlo jako po másle, někdy i co den to nový znak. Dokonce si jeden vymyslel sám a já už jsem zase byla hrdá :)

ZPĚT